Hodnocení Silmarillionu ´98

Průběh hry - Pravidla a chyby pravidel - Chyby organizace - Závěr

Píše Yuhů

Úvod

Akce z mého pohledu

Pojal jsem v úmysl vylíčit průběh akce Silmarillion 98, která byla o víkendu kolem 8. května 1998 na Hostýnských vrších. Hned na začátek zdůrazňuji, že mé líčení bude asi zaujaté a zúžené, protože budu popisovat to, co jsem prožil a jak jsem to chápal já sám. Protože se už nějaký čas zabývám podobnými hrami, zajímalo mě, jaké to bude, a tak jsem nelitoval vzít luk a urazit cestu dlouhou 333 km.

Jak jsem dorazil

Po různých lapáliích jsem se ve čtvrtek dostal za 59 korun a 460 minut Ze Slaného do Bystřice pod Hostýnem. Bylo půl osmé a čekala mě cesta 8 kilometrů dlouhá. V posledním úseku vedla lesem, kde jsem kolem deváté hodiny nadobro zabloudil. Jak se ale ukázalo, bloudil jsem po nejkratší trase. Tábor jsem našel po hluku. V měsíční tmě vypadal se svými plápolajícími ohni jako přízračné vojenské ležení.

Průběh hry

Vysvětlování pravidel

V pátek ráno se začalo vysvětlováním pravidel. Hned na začátek přišla opravdová bomba - ačkoliv bylo v pravidlech uvedeno zvýhodnění seker takové, že ubírají o život víc, bylo pro dnešek rozhodnuto toto pravidlo zrušit. To bylo hodně hloupé, protože sekyry byly oproti mečům znevýhodněné délkou a bonus na útok byl jediný fakt, který nevýhodu vyrovnával. Argument pro zrušení pravidla byl opravdu směšný - prý je tu hráčů s mečem víc a ti to tak chtějí. Nakonec se ale majitelům seker a jiným rozumným lidem podařilo zvýhodnění seker obnovit tak, jak to bylo v pravidlech. Celkem vzato, pravidla se vysvětlovala dlouho a únavně.

Potom se představovali vůdci stran. Bílé straně velel k mému překvapení a radosti Lopo. Také se sháněla holka do role Melian, což padlo na nějakou úplně nevinnou oběť.

Začátek

Já jsem hrál za Sindar, patřící k bílé straně, a tak jsem zamířil do Menegrothu do Melianina pasu. Zarazilo nás, jak je od ostatních věží daleko. Pak jsem se šel podívat k Minas Eithel, zda se něco děje. Dělo se. Nedaleko Minas Eithel byla skřetí věž. Bojovali jsme o ni a nakonec ji oblehli. Coby velitel jsem vyhlásil obléhání, ale neměli jsme dostatek posil a skřetům přišla pomoc v podobě draka Glaurunga s jeho ochrankou. Zraněn ze zálohy jsem se s jedním životem vydal léčit do věže.

Ve věži byl zmatek, neboť díky podivné organizaci chyběly nové glejty i životy na léčení. Tak se za chvíli místo životů natrhaly papírky nebo se recyklovaly životy staré.

Dobývání skřetí věže

Když jsem se doléčil, šel jsem se podívat, jak pokročil boj. Pokročil. Skřetí věž byla podruhé obležena a bojovalo se v bráně. Skřetům přicházely jen malé posily, bílá strana byla silná. Ale boj o bránu bylo něco příšerného. V bráně stálo asi šest skřetů s dlouhými meči a proti nim asi deset elfů, lidí nebo trpaslíků se štíty nebo s dlouhými meči. Onen boj byl velmi tvrdý a nervově vypjatý. Vzniklo několik hádek, největší o tom, co je a co není útok štítem. Byla i krev. Několikrát zasáhl Sauron a svým kouzlem odvrátil nemálo našich bojovníků. Černá strana evidentně spoléhala na to, že vydrží do jedné hodiny, kdy mělo být vyhlášeno příměří. My jsme sázeli na to, že to do jedné dobudeme.

Vlastně šlo o to, zda se podaří do věže dostat jednoho našeho člověka (viz pravidla). Tehdy vynikl hrdinstvím Leto, třebaže záhy zemřel, chvíli ve věži byl. Nakonec slavila úspěch Králíčkova taktika postupných náporů a uvolnění. Ve 13.00 plus mínus minuta byla věž dobyta. Sauron se odteleportoval.

První dvě luční bitvy

Po jedné hodině jsme si dali na hraniční louce dvě bitvy, které neměly na hru bezprostřední vliv. Nechtělo se mi ztrácet šípy, a tak jsem si vzal jenom meč. Bílá strana dvakrát prohrála, když se černým pokaždé podařilo prorazit vrchem.

Pád Nargothrondu

Kolem čtvrté hodiny odpolední byla většina bílého vojska shromážděna v Minas Eithel s úmyslem zaútočit, až se všichni doléčí. V ostatních věžích byly jenom malé posádky zajišťující obranu. A právě z věže Nargothrondu přišla prosba o posily. Ihned vyrazila velká část Noldor na pomoc, ale bylo to relativně velmi daleko. Lopo postupně posílal další a další posily, podle toho, jak špatné zprávy sílily. Nakonec jsem se na místo vydal také, bylo to asi 500 metrů do kopce. Věž Nargothrondu byla zničena a mezi spoustou bílých bojovníků odcházely mrtvoly skřetů. To znamenalo, že posily přišly pozdě, tak pozdě, že skřeti stačili věž dobít a zbořit, ještě než byli našimi rozprášeni, a stáhli se. Černí slavili vítězství.

Asi za hodinu se v lese nad loukou začala formovat dvě velká vojska s úmyslem, že na sebe zaútočí. Nakonec na černou stranu přibyl Glaurung a začal vyhrožovat svými příšernými prskavkami. Odešel jsem pro Lopa, bílého vládce, aby řídil bitvu, ale sotva jsme se tam vydali, přišla zpráva, že někdo dohodl příměří a že si dáme další bitvy.

Druhé dvě luční bitvy

Ačkoliv někteří z příměří neměli radost, protože nijak neřešilo dosti patovou situaci ve hře, všichni byli rádi, že si také trochu po proflákaném odpoledni zabojují. Tentokrát jsem si vzal luk a šípy. Vyplatily se, v první bitvě jsem zastřelil tři, ve druhé šest příslušníků černé strany. Na naší straně se obzvláště vyznamenali Naughrim. Obě bitvy jsme vyhráli, čímž pro dnešek hra skončila.

Aréna

Protože Lopa a Leta průběh akce moc nebavil, přišli s nápadem udělat večer arénu. Hodili na mě administrativu, takže jsem věru měl co dělat. Přijal jsem přihlášky od 70 lidí a sestavoval jsem pavouka. Pak jsem to i vyřvával.

Byla tři nezávislá kolbiště, každé s několika rozhodčími. Bojovalo se nepřetržitě asi hodinu a nakonec si čtyři semifinalisté přáli přesunutí závěru na druhý den. Byli to myslím Bobek, Sedlák, Pesos a Jafi. V sobotu ráno jsem vstal až na finále a viděl jsem, jak Bobek porazil Jafiho a získal tak kouzelný meč.

Noční hra

Ještě v pátek večer se hrála nějaká noční hra v lese s dýkami. Myslím, že ta hra měla docela náboj - přecházev ve tmě po lese s toaletním papírem byl jsem několikrát považován za nepřítele a jednou málem přepaden čtyřmi černými.

Druhý den - výměna rolí

Druhý den ráno odjeli znudění příslušníci Berušky domů. Mezi nimi byl i Lopo, vládce bílé strany. Byl bych jel také, ale vládcem byl jmenován kamarád Leto a já jsem mu chtěl pomoci.

I draka Glaurunga hrál dnes někdo jiný. Bílá strana se o té výměně nedozvěděla, z čehož bylo později nemálo zlé krve.

Obléhání Thangorodrim

Hned na začátku dne se z našich věží vydalo veliké vojsko (hlavně Edain a Slované), aby dobylo Thangorodrim. Postupně ale z tažení přicházely špatné zprávy. Naše armáda prý zaskočila ve věži jen asi dvanáct obránců a věž oblehla, ale terén kolem věže byl natolik neschůdný, že zapříčiňoval zranění a nakonec, po příchodu černých posil, prý i rozhodnutí o ústupu. Komando ustoupilo a hra se přesunula blíže k našim věžím.

Lesní bitky

Pak asi dvě hodiny probíhaly lesní bitky. Při nich byla naše strana až překvapivě úspěšná. Protože jsem shromažďoval a vydával glejty, mohl jsem si dělat statistiku. V jedné bitvě například zemřelo 17 skřetů a 0 (nula) našich, později 26:1, celkem za dopoledne asi 50:15. Hráli jsme na to, že černým dojdou glejty. Nic jiného se totiž dělat nedalo, Thangorodrim byla nedobytná a Angband se směl dobývat jenom po smrti Melkora. Kolem poledne začal Leto uvažovat, že vyzve Melkora a vezme s sebou Melian, ale neměl kouzelný meč a Melian by neměla opouštět Pas. Zatím čas hrál pro nás. Zdánlivě.

Melianina smrt a Poselství hněvu

V těch časech přišel do Minas Eithel posel. Přes obrovskou louku byl vidět zdaleka, ale nikdo nevěděl, jaké zprávy by mohl nést. Nesl špatné zprávy. Sauron se se skřety dostal do Pasu (podle nás navzdory pravidlům) a zabil Melian. Zjevil se Glaurung a hraje ho Vláďa.

Vojsko se vydalo na pomoc a já jsem šel hledat Leta. Zrovna řídil nějakou menší bitku. Když se dozvěděl, co se stalo, vespolek jsme se naštvali (byl s námi ještě Králíček a snad ještě někdo) a šli jsme hledat hlavního organizátora. Přišel nám z Angbandu naproti.

Následoval dost chaotický rozhovor, který se týkal všeho možného. Bylo nám vysvětleno, že špatně chápeme pravidla a všechno je v pořádku. Organizátorovi bylo sděleno, že jeho trapná pravidla se chápat nedají, v pořádku není vůbec nic, všichni se nudí, hra je v patu a když je mrtvá Melian a Drak nesmrtelný (protože ignoruje zásahy), tak už vůbec není o co hrát.

Padaly různé návrhy na pokračování. Nakonec jsme zvolili nejjednodušší alternativu - o vítězi celé hry rozhodnou dvě vítězné bitvy.

Dvě rozhodující luční bitvy

Ještě než vylíčím průběh bitev, musím se zmínit o dvou věcech, které mne zaujaly. Zaprvé, Vláďa Chvátil se pohádal s Králíčkem. A když už nevěděl, co by mu provedl, vyhlásil ohromující sankci: Řekni mi, jak se jmenuješ a já tě vyřadím z databáze! To se mi líbilo. Opačný přístup reprezentoval sir Raves, kterého hra nebavila, a tak se ráno oblékl jako anděl a pak pobíhal ladně mezi bojovníky, troubil přitom na takovou děsnou trumpetku. Byl úplně v pohodě.

V bitvě byly luky zakázané, takže jsem vytáhl meč a šel jsem se napít ke studánce. Když jsem se vrátil, armády stály naproti sobě a hecovaly se. Anděl vynikal. Někteří bílí přecházeli na černou stranu. Po dlouhém rovnání řad se to do sebe pustilo.

Nejsem ani dobrý bojovník ani dobrý válečný zpravodaj. To první se projevilo tím, že jsem v obou bitvách záhy zemřel a k dobru jsem měl jediné zabití. To druhé se projeví tím, že o tom už nic moc nenapíšu. Snad jenom to, že jedna z bitev už vypadala pro bílou stranu špatně, když černí prorazili horem, ale Edain stabilizovali frontu. Potom se jednomu hráči bílé strany podařilo dostat do týla nepřítele a tam zezadu skolil asi půltucet skřetů, než byl odražen.

Bílá strana vyhrála dvě poslední bitvy, a tak, jak bylo domluveno, vyhrála celkově.

Pravidla a chyby pravidel

Pravidla Silmarillionu sepsal Jirka Dvořák a jsou na Internetu. Zde je neuvádím, pouze kritizuji.

Síly zásahu

Toto je největší chyba pravidel. Pro ty, kdo je nezná nebo nečetl: zásah mečem do těla je za tři, do stehen je za dva a do paží za jeden život. Šíp bere jede život při zásahu do těla, sekyra vždy o jeden život navíc. Pokusím se vypsat problémy, které z toho vyplývají:

  • Hůře se to počítá.
  • Díky zásahům za tři má 1 život relativně malou cenu. Jeho léčení za deset minut je pak velice zdlouhavé a brzdí to hru. Například když jsem byl zraněn ze zálohy tak, že mi zbyl jeden život, do plna jsem se doléčoval 40 minut.
  • Díky zásahům za tři a za čtyři jsou všichni na dva zásahy, skřeti sekyrou na jeden.
  • Luky a šípy byly příliš slabé. Ne protože by braly málo životů absolutně, ale relativně. Vysvětlím. Kdyby se mečem dal ubrat najednou jenom jeden život, byly by šípy silné. Ale když se mečem dají najednou vzít tři a sekyrou dokonce čtyři životy, stává se luk bezcenným.
  • Strhávání životů

    Největší trapárna. Zasažený hráč si po zásahu měl strhnout životy, ještě než bude pokračovat v boji. Nemusím snad zdůrazňovat, že to skoro nikdo nedělal. Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu odpovědně tvrdit, že to nejde (a to jsem to v Gawainovi neúspěšně prosazovat asi rok). Přesto se objevili hráči, kteří strhávali nebo strhávání vyžadovali. Ale proč to nejde?

  • Bojující hráč obvykle neví, co dřív. Nějaké strhávání životů jej vůbec nenapadne.
  • Hráči zpravidla bojují v rukavicích. Chci někoho vidět, jak manipuluje s přesným počtem malých lístečků v rukavicích.
  • Po lese zůstává nepořádek.
  • Čas, strávený strháváním lístečků může ovlivnit průběh bitvy. Obzvláště nemyslitelné je během útěku. Při obraně věže zase může strhávající hráč šetřit čas, jsa nezranitelný.
  • Pravidlo o strhávání bylo v úzké souvislosti s náhradními životy uloženými na věžích - lístečky měly být jen na jedno použití. Nikdo to ale přesně neřekl, takže se to nevědělo.
  • Jako řešení problému nabízím Gawainovský způsob hlášení zranění, popsaný v Základních pravidlech Gawaina.

    Počty životů

    Na černé straně hrály postavy ovládající magii. Aby se tato výhoda nějak kompenzovala, měli Elfové a Trpaslíci pět životů na rozdíl od čtyř skřetích. Ovšem Edain, lidé na bílé straně, měli také jenom čtyři. To bylo divné.

    Ani velitelé neměli víc životů, knížata pak jen nepatrně více. Nebylo by vůbec na škodu zvýšit důležitost knížat nebo velitelů extrémně vysokým počtem životů.

    Glaurung

    Jediná kouzelná postava na bílé straně byla Melian. Na černé straně byl (tedy byla) Sauron a drak Glaurung. Sauron měl kouzla docela v pohodě, Glaurung ani trochu.

    Prvním Glaurungovým hitem byla paralýza. Na koho se podíval, toho mohl zparalyzovat. Oběť pak byla stále zranitelná, takže to zpravidla končilo smrtí. Drak za toto kouzlo údajně neplatil žádné magy a používal jej velmi hojně. To mu nezazlívám, zazlívám to pravidlům. Do své hry bych takto doslova vražednou schopnost nedal snad ani polobohům.

    Detailem na Drakovi byl útok kamkoliv za čtyři a zranitelnost jen do břicha. To by bylo v pořádku, kdyby ony zásahy uznával. Šly výhrady na oba představitele draka, že si nepočítají životy. Nebyl jsem u toho, ale nemám důvod tomu nevěřit.

    Vrcholem Glaurungových schopností je pravděpodobně Prskavka. Když má v ruce zapálenou prskavku, všechny postavy (nevím, zda i spřátelené, asi ano) do pěti metrů kolem něj přicházejí každou sekundu o jeden život. Když má prskavky dvě, tak o dva životy. Uslyšev to poprvé považoval jsem to za vtip, opravdu. Mýlil jsem se, není to vtip, je to vskutku tak.

    Při této hře k takové situaci nedošlo, přesto si ji dokážu představit. Podle mého názoru je naprosto nehratelná. (A to přecházím problémy s měřením sekund a metrů a se strháváním životů.) Polovina bílé armády uprchne a druhá se vrhne na draka s tím, že sami zahynou, ale draka vezmou s sebou nebo alespoň zastaví či zdrží. Přitom budou na následky prskavky umírat. Drak, protože sám nebude chtít zemřít, nebude uznávat zásahy od hráčů, kteří jsou podle jeho názoru mrtví, ačkoliv si to sami ještě nemyslí. V takové chvíli se emoce nutně musejí vybudit na maximum. Vzhledem k důležitosti času pak není čas na řešení sporů.

    Takovéto pravidlo je nejlepší způsob, jak zničit hru. Bylo by omluvitelné jen ve dvou případech. Buďto by měl Glaurung pokyn od organizátora používat to jen v krajní nouzi (což je hloupost, protože v nouzi se nedají zapalovat prskavky). Nebo by musel Draka hrát člověk, který není evidentně na černé straně, hraje sám za sebe proti Elfům a Trpaslíkům a nevadilo by mu, kdyby umřel. Po smrti by se zasmál a měl by radost, že se nepřátelé pobavili. Což tady nebylo, drak měl velmi velkou odpovědnost a hráč Glaurunga by drakovu smrt asi bral jako osobní hanu.

    Chybný výklad Melianina pasu

    V pravidlech je Melianin pas popsán jako okruh kolem Menegrothu. Když pravidla pročítám nyní, musím uznat, že je to popsáno docela správně, během hry ale všichni Sindar z nějakého neznámého důvodu Melianin pas chápali jako celé území lesa (Doriath). (Rozdíl v chápání se dá velmi dobře přiblížit jako rozdíl mezi kruhem a kružnicí.)

    V pravidlech je uvedeno, že Pas mohou překročit postavy, které do Doriathu smí (Sindar), nebo postavy, které jdou s někým, kdo tam smí. To by znamenalo, že tam mohou i Noldor. Ale na začátku hry bylo jasně řečeno, že do Doriathu Noldor ani Edain vstoupit ani v doprovodu. Všichni bílí si to vyložili jako zrušení pravidla o průvodcovství přes pas.

    Nějak obecně se vědělo, že Sauron asi umí Pas překročit. A obecně se předpokládalo, že s sebou nesmí nikoho vzít. Takže bílá strana byla přesvědčena o porušení pravidel, když si Sauron postupně přes Pas převedl asi patnáct skřetů a slabě hájený Menegroth snadno dobyl. Zřejmě to podle pravidel bylo, ale ta pravidla byla špatně vysvětlena. Navíc, pokud si smí Sauron převádět přes Pas armády, Melianin pas ztrácí smysl a Doriath přestává být “střeženou zemí”. My jsme si mysleli, že smysl má, a tak jsme v něm drželi Thingola a Melian.

    Thingolova nuda

    Thingol a Melian si vůbec nezahráli. Pohleďte proč: Bílá strana chtěla udržet Menegroth a ochránit Melian pomocí Melianina pasu. Ten ale funguje jen, když je Melian uvnitř. A kdyby Thingol, její manžel a kníže Sindar, zemřel, Melian by ze hry podle pravidel musela odejít. Tím pádem se Thingol nemohl účastnit žádné výpravy, neboť měl příliš velkou odpovědnost. Seděl dva dny na fleku a cucal si prst. (Naštěstí se povídá, že se spolu zas tak nenudili.) Takto konstruovaná pravidla jsou pochybná.

    Dobývání věží

    Dobývání věží se podle pravidel vlastně mohlo odehrávat pouze v úzké bráně. Při běžném počtu obránců kolem patnácti se tak obléhání stalo nudnou taktickou řeží v branách. Vůbec se nedala rozvíjet hra. Útočníků bojovalo jen něco kolem deseti a ostatní se nudili. Kvůli bonusu obránců neměli útočící lučištníci co na práci. Myslím, že pravidla dobývání nejsou dobrá, i když nebyla úplně slabá.

    Bezvýznamnost věží

    Sice se hrálo na dobývání věží, ale vlastně z toho neplynula žádná výhoda. Podle pravidel měla každá strana dostávat každou hodinu nějaký počet glejtů a životů za jednu věž. Podle mé zkušenosti se ale na životy nehrálo vůbec a glejtů byl na obou stranách nadbytek, takže vážně nebyl důvod, proč držet věže.

    Chyby organizace

    Hrající organizátor

    Největší chyba byla v malém počtu organizátorů. Byl jeden, respektive nula. Jmenuje se Jiří Dvořák a přestože jej nyní kritizuji, je to docela rozumný a velmi schopný člověk. Pomáhali mu dva kluci, kteří u sebe měli v ešusu nastříhané životy a glejty a dohromady nic nevěděli.

    Kdybych organizoval takovouhle hru, tak si napřed vytvořím tým spolupracovníků. On se sice vymlouval na to, že mu mnoho lidí nepřijelo, ale to je jednak jeho problém a jednak ho podezřívám z toho, že oni nepřijedší by také hráli. Ostatně jako on.

    Když někdo organizuje hru, tak musí fungovat jako autorita. Musí být nestranný a musí být všude. Musí neustále chodit terénem a zjišťovat, je-li vše, jak má být, vysvětlovat pravidla, hecovat znuděné a řešit případné problémy.

    Ne tak zdejší organizátor. Nejenom, že nikam nechodil a nic neřešil (a že by bylo co), on dokonce hrál za jednu stranu. On prostě hrál. Nemám, co bych dodal.

    Když už se dostal k řešení nějakého problému, postupoval velice impulsivně a arogantně, dával zřetelně najevo, že tady je pánem on. Když vysvětloval pravidla, tak svou nerozhodnost dokonce chtěl řešit hlasováním! Pořád křičel TICHO! a když bylo ticho, tak zase nic neřekl.

    Na jeho omluvu je třeba říci, že byl ve velmi těžké situaci. Měl na krku tři sta lidí, kteří byli stále s něčím nespokojení. Ke konci prohlásil, že si vzal poučení, že takovouhle akci už dělat nebude. To není dobré poučení. Základní poučení zní, že nelze dělat takovouhle akci a čekat vděk. Ať udělá kdokoli jakkoli dobrou akci, vždycky se mu bude nadávat.

    Nerozdělené role

    Byla chyba, že důležité role na bílé straně se určovaly ráno před hrou. Jejich hráči se naprosto nemohli připravit. Mělo to být určeno dlouho dopředu.

    Divná distribuce glejtů a životů

    Ze začátku hry na věžích strašně chyběly rezervní životy a glejty. Potom se životů vydávalo moc málo. To vedlo k tomu, že se životy začaly recyklovat a postupně se přestalo na lístečky hrát.

    Špatná poloha věží

    Věže byly moc daleko od sebe. Tak například trvalo asi čtvrt hodiny, než se došlo z Minas Eithel do Menegrothu nebo Nargothrondu. A černé věže od sebe byly ještě dál. Zbytečně moc času se ztrácelo přesuny, v horském terénu to unavovalo.

    Neodůvodněné bitvy

    Další čas se ztrácel bitvami na louce. Bitvy neměly vůbec žádný (nebo jen kosmetický) vliv na hlavní hru, a tak tato nesmírně stagnovala. Na druhou stranu je třeba říct, že bitvy byly během těch dvou dnů jediný opravdu zábavný podnik.

    Absence atmosféry

    Kdybych si nevšimnul názvu hry, tak mi vůbec nedojde, že jsem na Silmarillionu. Opět se, jako i na jiných hrách, objevili lidé v maskáčích (Melkor), v barevném tričku a džínách nebo v černé košili a kalhotách (představitel draka druhý den). Nebyl žádný úvod do hry, nikdo neřekl nic o historii elfů a skřetů, nepoužívala se elfština. (Někteří elfové nadávali jak skřeti.)

    A přitom by se atmosféra Silmarillionu dala tak pěkně použít. do hry by se mohly vložit nové děje, úkoly, postavy nebo alespoň jména. To ale jeden jediný organizátor nemohl zvládnout

    Závěr

    Ztráta času

    Osobně docela lituji, že jsem vážil tak dlouhou cestu kvůli takové blbosti. Kdybych seděl doma u bedny a pařil Warcrafta, tak mě to oprudí méně. Nejlépe to asi vyřešili Lopo a spol., když odjeli po prvním dnu. Ale aspoň mám zkušenost, jak se to nemá dělat. Takové pocity jsem měl, když jsem stál na stopu v půl šesté v Bystřici pod Hostýnem. 333 km jsem pak urazil za pět a půl hodiny a dvanáct korun, které plynuly do kasy pražského MHD.

    Poděkování

    Přes všechna negativa musím Jirkovi Dvořákovi poděkovat, že Silmarillion 98 udělal. Že na to vůbec našel odvahu a magy. Obávám se, že mu těch magů po konci moc nezbylo. Já sám jsem poznal pár nových lidí, protáhnul jsem si kosti a ve dvou bitvách jsem si zastřelil devět hnusných skřetů. Díky.

    P. S.:

    Jestli máte někdo v databázi Vláďu Chvátila, tak ho kdyžtak vyřaďte :-) [Akce/Hodnoceni/patka.htm]