Reakce na Trojzubec

Stáhl jsem ze Šatrhajské stránky reakce na Trojzubec, částečně je počeštil a nyní je bez dovolení publikuji. Máme tu Třebičákovo hodnocení, zajímavější mi přijde následná Rikiho reakce.

Třebičákovo hodnocení

Trojzubec

Přijeli jsme, viděli jsme, zvítězili jsme. Takto by se dala charakterizovat naše účast na Trojzubci.

Poté, co jsme už z dálky jsme viděli plno stanů, se nám malinko ulevilo. Musím se přiznat, že jsme měli takovou drobnou skupinovou fobii z toho, že sem nepřijede mnoho lidí. Protože přeci jenom nejsou “worgejmy” tak populární jako LARPy. Bylo to však hnedle vypuštěno z hlavy. Jak už jste se možná někde dočetli, byly zde dvě strany - bílá a černá. Jaké bylo překvapení však zúčastněných potom, co jsem se navlékli do našich černo-bílých varkočů (které jsou, jak již sám název napovídá, z poloviny černé a z poloviny bílé). Nemohli z nás pěknou chvíli dostat, na kterou stranu se to vlastně chceme přidat. No oni se to ani tak lehce dovědět nemohli, protože jsme v tom měli sami nejasno. Ale nakonec jsem se přeci jenom přidali na bílou stranu, ve které bylo méně lidí. Mimochodem nás i poté bylo stejně méně. Takže finální počty zúčastněných byly 18 černých ku 15 bílým.

Co se týkalo pravidel, dodělala pouze nepatrné změny (např. celkový počet lidí v bráništi byl snížen na dva, což se nakonec ukázalo, jako velice užitečné, ne-li nutné). K mojí lítosti se mě nepovedlo prosadit kombinaci zbraní krátký meč + dýka. Ale co, potřeba to stejně vůbec nebylo. Ale to jsem odbočil. Po přeříkání všech důležitých bodů pravidel jsme se odebrali každý se svým “vůdcem” strany na průzkum terénu.

Shlédli jsme všechny naše věže, mimochodem jich bylo tři, a na chvíli se utábořili ve věži hlavní. Vyčkali jsem příchodu organizátora Yuhůa, malinko jsme poopravili pravidla ohledně dobývání hlavní věže (to vše za více než nesouhlasného vrčení Králíčka) a nakonec jsem se vydal vyhlásit válku černé straně. Proběhlo to asi následovně. Došel jsem na rozcestí, kde už na mě čekala černá svině (kdyby to náhodou četl nějaký černoch, ať si nemyslí, že jsem rasista, pojmem “černá svině” mám na mysli skřeta z černé strany). Chvíli jsme na sebe řvali, uráželi vůdce stran a po několika minutách se se zlobným výrazem ve tváři rozešli. Od tohoto okamžiku začala bitva, na férovku.

Naše družina (dále jen Šatrhaj), která se mezitím válela v hlavní věži, se vydala na dlouhou výpravu do týla nepřítele. Byly to krušné chvilky, kdy jsem dobývali nepřátelské věže, pálili jejich svatyně a znásilňovali jejich děvy. Utrpěli jsme několik zranění, pobili jsme mraky nepřátel, zabránili dobytí věže velké přesile (bylo jich asi dvanáct na nás pět), splnili několik questů, párkrát zahynuli (jednou úplně zbytečně, to když jsem šel bojovat s vůdcem černé strany a nebylo mi řečeno, že je nesmrtelný), no a vůbec se dobře bavili.

Do toho všeho svinsky lilo.

Bohužel již nemohu shrnout dění večerní, neboť jsme osedlali Rikiho válečného oře a odjeli do našich luhů a hájů. Docela mě to mrzí, protože to mohlo mít velice slušné finále. Jedinému, komu se to nelíbilo, byl Riki. Ten tak od poloviny dne byl úplně otrávenej. Nebyla s ním žádná řeč, pořád se chtěl jenom válet ve věži a ani se neobtěžoval to někomu z ostatních vysvětlit. Co naplat, nikdo není dokonalý (jak se teďka populárně říká).

Abych se taky věnoval organizátorské stránce. Mě se to moc líbilo, bylo to dobře promakaný, zahraný atp. Chybičky se samozřejmě taky objevili, ale na celkový dojem to věru moc vliv nemělo. Tak například jsme občas čekali na nějaký artefakt a on ne a ne se ukázat. Dále do mojí nejdelší smrti neodpustím organizátorům to, že mě nechali chcípnout jak prašivýho psa v tom blbym souboji s “vůdcem” černý strany. To od nich nebylo vůbec férový.

Sečteno a podtrženo to byl schopně zvládnutý wargame.

Sepsáno 12.5.99 Třebim

Rikiho dodatek k Trebičákově kritice Trojzubce

Hned po návratu z Trojzubce jsem chtěl napsat kritiku, nicméně po zrale úvaze jsem dospěl k tomu, ze by na kvalitě českých šermovaček stejně nepřidala a akorát by mohla někoho naštvat. Bohužel se Trebičákovým přičiněním takový textík přece jen objevil. A tak jsem byl nucen napsat následující řádky.

Pravidla Trojzubce byla jedna z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Rozumně omezeni zbrani, osvědčený soubojový systém a v neposlední řade vynikající inovace s bráništěm. To vše spolu se zkušenými organizátory ze Slaného slibovalo pěknou akci. Snad jen Králíčkovi by se melo vytknout to hnusné počasí. Naše první operace na nepřátelském uzemí byla více než úspěšná. Dobyli jsme nepřátelskou vez a rozprášili průzkumnou jednotku černých. V našich stopách kráčela hrůza a děs. Uplynula necelá hodina když nás velitel rozkázal návrat do hlavní věže. Byl to dobrý začátek.

A co bylo dal? Když jsme sebrali dost sil, vyrazili jsme znovu. Dobyli jsme par věží, jiné jsme bránili. Došly životy a magy, zpět na hlavni vez. A pak zase: hrr na nepřátele, pro změnu jsme se bili o nějaký artefakt, o němž bylo známo jen tolik, ze je určitě k něčem dobry. Zpět na vez. Odbila druha hodina hry. Začínalo mě to nudit, a tak jsme s Krizoněm blbli a sesílali na sebe Šatrhská kouzla. Co následovalo? Útok na vez, bránění veze, bitva o artefakt. Návrat, léčení. Teď mě už i sesílání Šatrhských kouzel omrzelo. Snažil jsem se hrát poslušného (byt trochu zpruzeného) vojáka. Útok, utek, léčení. Mrtvoly, které jsme vyrobili z oddílu nepřátel, se na nás sice trochu nevraživě dívaly, ale pak nám poprali šťastnou cestu a v dobrem jsme se rozešli. Kdyby se atmosféra hry měřila teploměrem, řekl bych, ze dosáhla bodu mrazu. Třetí hodina se vlekla děsně pomalu. Snažil jsem se hrát, ale s čím dal tím větší přetvářkou. Cela šermovačka mela podle původního planu trvat pres devět hodin. K mě nemale radosti Yuhů velmi moudře rozhodl ukončit hru dříve, kvůli špatnému počasí. Pokusím se to teď nějak shrnout a vyvést z toho nějaké obecné závěry. Předně: tento postoj je velice subjektivní. Je možné, ze značný podíl na mě zpruzenosti zaujímaly osobni faktory: třeba to špatné počasí. Nebo to ze, před Trojzubcem jsem byl na bitvě v Libušíně, kterýžto by se s žádnou dřevo-šermovačkou nemohl srovnávat (kdo neviděl, nepochopí). Tolik k vysvětleni, kterého se Třebičák dožadoval.

Aby tento příspěvek nebyl jen pouhým plkáním, pokusím se nastínit, jak by se mel změnit přístup k šermovačkám, aby neprodukovaly další zpruzené hráče. Takže: Myslím, ze je nesmysl hrát bez přestávek celý den. Málokdo vydrží hrát svou postavu déle než dvě hodiny (spíš ještě méně). A bez role-playingu hra degraduje, cituji pravidla Gawaina, "na hloupou hru na hloupou válku." Jinak řečeno, degraduje na sport na úrovni fotbalu nebo hokeje. Někoho to může bavit, nic proti tomu, ale pro jiné to může byt nepříjemné zklamání. Měla by se upřednostňovat kvalita (atmosféra) hry nad kvantitou (délkou). Představoval bych si to asi tak, ze většina času by se strávila nacvičováním bojových manévrů a formací. Poté by následovalo několik bitev, než by se hráči vyblbli. Po NEHERNÍ přestávce, kdy by si všichni odpočinuli a sdělili si své dojmy a postřehy z bitvy, by se mohlo pokračovat. Další fatální omyl spočívá v tom, ze hráči hrají proti sobě antagonistickou hru - vyhraje-li jeden, druhý prohraje. To opět přibližuje šermovačky směrem k fotbalu. Ve skutečnosti je ale mnohem cennější hybnou silou atmosféra než soutěživost. Vlastně ani není důležité která strana vyhraje. Hlavni je, jestli si všichni pěkně zahraji. Stejně není možné říci, že vítězná strana je lepší. Hráči se rozdělují více méně náhodně a více méně rovnoměrné, a tak o vítězství rozhoduji drobné detaily. Nabízím velmi radikální řešení: zrušit životy a všechny ty serepetičky kolem a hrát si jen pro dobrý pocit z hry. Realizaci tohoto principu v trochu jiné oblasti si můžete přečíst v pravidlech Šatrhu (skryta reklama!). Pokud se vám toto řešení zdá až moc extremní (a v tom s vámi nemohu nesouhlasit), pro začátek zkuste třeba jen apelovat na dobry herní projev. Např. v americké hře Dagorhir, která je obdobou našich šermovaček, jsou hráči odměňováni za nejlépe zahranou smrt. To je celkem dobry nápad. Dalším hluboce zakořeněným mýtem je, ze šermovačka se odehrává v lese. Pro větší bitvy je to teren nejen nevhodný, ale dokonce nebezpečný (Krizoň by mohl vyprávět jak si na Panovi Prstenu 96 málem vypíchnul oko vinou nenapadne větvičky). Závěrem by se dalo říci, ze z neúspěchu Trojzubce nemůžeme vinit jeho organizátory; problém je v samotné myšlence šermovaček. To se stane, ze i mistr tesař se někdy utne. Jedno poučení z toho ale pro nás pro všechny plyne: chceme-li si zahrát fantasy, zaměřme se na fantasy hry jako je Gawain nebo Satrh (další skryta reklama!). Chceme-li si zabojovat a zablbnout, vyplatí se investovat nějaký ten čas a peníze do výbavy na železo-bitvy. A konečně, chcete-li přece jenom uspořádat šermovačku, opatřete ji prosím zřetelnou nálepkou, ze tato akce nemá s fantasy ani se středověkem nic společného; nebo si radši jdete zahrát fotbal - to je zhruba stejně zábavné, mnohem snadněji realizovatelné a daleko bezpečnější.

[Akce/Hodnoceni/patka.htm]